Francouzská Polynésie – ostrov Bora Bora – duben 2009.

V životě každého z nás jsou přání, která řadíme do kategorie snů, o nichž spolehlivě víme, že se nikdy nemohou vyplnit.

Pokud ovšem nedojde ke hnutí mysli, kterému říkáme dosti výstižně „úlet“. V našem případě byly obě základní podmínky splněny. 1. dubna 2009 jsme odstartovali z Ruzyně a přes Londýn, Hongkong, Auckland a Papeete jsem po 32 hodinách čistého času  stráveného v letadle dorazili do cíle naší cesty. Následoval přesun do hotelu, dílem lodí místní dopravy, dílem mikrobusem.

Hotel Le Maitai  byl vybaven třemi hvězdičkami a první i poslední dojem nás utvrzoval, že jednu navíc by si klidně zasloužil. Mimo to celkové  hodnocení, na které jsme  narazili na internetu, formulova-né jako „krása beroucí dech“ ve vztahu k ostrovu naprosto sedí.

Parametry ostrova jsou následující. Ve směru-sever jih 7 km, východ-západ 4 km. Šířka laguny cca 3 km, po celém obvodu, z výjimkou jediného splavného průlivu, uzavřená řetězem motu, (malé ostrůvky korálového útesu). Hloubka laguny nepřesahuje 20 metrů, zhruba čtvrtina její plochy je šnorchlovatelná, až broditelná. Teplota vody 28-30°C. Na ostrově působí několik potápěčských center. My jsme po pár minutách chůze od hotelu narazili na nám z internetu známý NEMO WORLD, provozovaný partou mladých Francouzů.

Úroveň nabízených služeb byla maximální. Součástí ceny ponorů je zapůjčení prakticky všeho. Na lodích, které zavážejí na místa ponorů jsou připraveny láhve zkompletované s jackety i automatikami, takže s výjimkou plavek nepotřebujete vlastního prakticky nic. (Popsaná výstroj nenese znaky opotřebení.) Vždy dva potápěči mají svého sympatického divemastera, (v našem případě Yvana a Elise). Bohužel každá i tato mince má dvě strany. Když jsme provedli příslušné přepočty pomocí pevného kurzu mezi eurem a pacifickým frankem, nezbylo, než  konstatovat, že cena jednoho ponoru se pohybuje, (podle velikosti balíčku), v rozmezí 65 – 70 €.