Filipíny 7.2. – 23.2.2012 ostrovy Bohol – Panglao
Pro naše rozhodnutí prohlédnout si krásy filipínských ostrovů sehrály rozhodující roli spíše osobní sympatie k hochům z potápěčské firmy Connex – Diving, se kterou jsme měli řadu pozitivních zkušeností z Chorvatska, než zvědavost na krásy země, o které jsme s výjimkou občasných televizních zpráv příliš nevěděli. Zpětně tvrdíme, že rozhodujícím argumentem pro let do daleké země byly kruté mrazy, která v dané době doma vládly. Z utrpení turistické třídy nás vysvobodilo přistání v Manile, kde nás čekal náš budoucí průvodce a pečovatel David Vávra s již citované firmy. Od prohlídky dvacetimiliónového hlavního města jsme byli odrazeni, neb tam údajně není bezpečno a tak jsme se spokojili s vyhlídkou z okna hotelu Remington v očekávání spoje, který měl letět druhého dne. Po uplynutí odpovídajícího počtu hodin, místní linka šťastně přistála v Tagbilaranu na ostrově Bohol odkud to bylo taxíkem co by kamenem dohodil na cíl naší cesty, ostrůvek Panglao, (pochopitelně tam byl most), a na něm základna Atlantis.
Pak už jen následovaly dny, kdy jsme ani okamžik nelitovali svého rozhodnutí strávit část zimy v této zemi.
Ubytování bylo sice skromné, ale to my taky, stravování patřičně exotické, aniž by došlo k sežehnutí našich chuťových orgánů, mimo to chutné a cenově dostupné.
Potápěčská základna v péči domácího personálu fungovala perfektně. Bedny na výstroj byly označeny samolepkami s našimi jmény. Pokud tato byla pro domácí nevyslovitelná, dohodli jsme se na pseudonymu. Při odchodu na ponor se pouze předpokládalo, že se jsme schopni sami obléknout do neoprénu, jinak vše bylo smontováno a úhledně seřazeno na lodi, plavící se na místo ponoru. Boholské moře, ono se tak jmenuje, se vyznačuje pestrostí fauny a zejména výskytem žraloků velrybích, na které jsme se velmi těšili. A jak už to bývá i ta největší dokonalost vykáže tu a tam malý kaz, takže se žraloky se setkali, všechny potápěčské skupiny, až na jednu a tou jsme byli bohužel my. Následné zklamání jsme kompenzovali místním rumem, vzdáleně připomínajícím vícehvězdičkovou Metaxu, tj. naprosto vyni-kajícím.
Aby nám potápění nezevšednělo, David vložil do našeho programu několik výletů. Navštívili jsme muzeum mušlí, jeskyně, pralesní vodo-pády, farmu motýlích endemitů a lokalitu s výskytem místního symbolu, kterým je tarsius, (po našem nártoun), pro neinformované, malá opička s velkýma očima, držící se celý den svého klacíku, odkládajíc veškeré aktivity na noční čas.
Dalším cílem bylo území čokoládových kopců. Zde pro vysvětlení dopo-ručujeme nahlédnout do internetu, případně se jeví jako dostačující představa krajiny tvořené řádově stometrovými pralinkami.
Jo a taky jsme cca za našich 150 Kč absolvovali plavbu po řece, což by nebylo něco až tak neobvyklého, kdyby plavidlem nebyla hospoda s nevyčerpatelným švédským, v daném případě filipínským, stolem.
Po návratu na základnu následovaly večery gastronomických pokušení, neb areál měl i svou kuchyň, (v případě pisatele této zprávy to byla polévka chobotnicovka), případně procházky nedalekou pláží, kde to vonělo rovněž velmi svůdně a nutno přiznat, že i levněji.
Pokud by někdo chtěl následovat naše rozhodnutí a potápět se na Filipínách, tomu bychom rádi poskytli několik zásadních informací:
- ozdobíte-li se českou vlajkou, musíte počítat s upozorňováním, že ji máte špatně. Ta jejich je téměř stejná a oni si myslí, že jste popletli pořadí barev,
- budete-li chtít zaujmout vzrušujícím vyprávěním, hovořte o českých lánech brambor, což je patrně jev, který si nedokážou představit. Bramborám se asi na Filipínách nedaří, jsou tedy exotickým a patrně jediným, zde drahým zbožím,
- objednáte-li si velké pivo, postaví před Vás litrovou sklenici. Klidně to skousněte, to pivo je dobré.
Toto vše prožili:
Ludva Horák, Jana Kučerová a Pepa Kučera.
Další fotografie vztahující se k této akci naleznete v sekci fotogalerie.